Není asi třeba příliš zmiňovat, že Nový Zéland leží na jižní polokouli, skládá se ze dvou hlavních ostrovů - Jižní a Severní a několika menších ostrovů kolem. Zároveň se jedná o nejvzdálenější možnou pevninu od České republiky přibližně 16000 km daleko. Poloha na jižní polokouli má také na svědomí obrácení ročních období a Zéland díky své podobné vzdálenosti od rovníku má podnebí srovnatelné s Českou republikou (zejména Jižní ostrov, sever Severního ostrova už přeci jen zasahuje do teplejších oblastí). Léto zpravidla začíná začátkem prosince. Dle informací, co jsme měli, tak v roce 2008 byla nezvykle chladná a dlouhá zima, takže v prvních dnech našeho pobytu v polovině měsíce se ještě o létě mluvit nedalo a denní teploty při deštivých dnech dosahovaly patnácti stupňů, noční klesaly i k pouhým pěti. Krátce před Vánocemi se to však konečně zlomilo a pak už bylo příjemně teplo.
Jediný rozumný způsob, jak se dostat na Nový Zéland je letecky. Díky poloze přesně na druhé straně zeměkoule se dá letět buď přes Asii nebo Ameriku. My zvolili cestu s Korean Air (http://www.koreanair.com/) s přestupem v Soulu. Většina letěla za necelých 30.000,- z Vídně. Já s Katkou jsme měli letenky asi za 34.500,- z Prahy, protože při naší o něco pozdější rezervaci už Vídeň tak výhodná nebyla. I tak jsme letenky kupovali v předstihu během června. Na Zélandu mezinárodní lety nějčastěji končí na severu v Aucklandu.
Na Nový Zéland si není potřeba vyřizovat víza, pokud tam člověk jede na dobu kratší 3 měsíce. Ze stránek českého ministerstva zahraničí (http://www.mzv.cz/) jsme si zjistili, že člověk by se měl při vstupu prokázat prostředky v ekvivalentu 1000 NZD na měsíc (hotovost nebo výpis z účtu, kreditky), zpáteční letenkou a že má na Zélandě něco zajištěno. Nás se nakonec ptali jen na to, kde budeme bydlet v Aucklandu, což stačilo bez ohledu na to, že jsme tam byli jen dvě noci.
Druhou věcí je Biosecurity kontrola, Zélanďani si hodně dávají pozor na to, co jim tam člověk dováží. Díky jejich značné izolaci se na Zélandě nevyskytuje tolik chorob, plísní a podobné havěti jako jinde na světě. Například aktuálním tématem během našeho pobytu byla vodní bakterie Didymo ze severní polokoule hubící život v řekách a potocích, která se od roku 2004 rozšiřuje na Jižním ostrově a jejímuž dalšímu šíření se snaží zabránit masivní informační kampaní. Ve vstupním formuláři je proto potřeba nejen vyplnit, zda člověk s sebou veze nějaké potraviny, ale i outdoorové vybavení. Když jsme vyplnili, že něco máme, tak jsme byli po vyzvednutí zavazadel posláni do kontrolní fronty, kde se nás poptali na jídlo (stačilo odpovědět jen ústně a čokoláda s oříšky v čokoládě prošly v pohodě) a na outdoorové boty a stan. Stan jsme měli nově koupený, takže i toto ujištění stačilo, ale boty jsme museli vyndat. Mně se úřednice chvilku drábala v podrážce a pak je shledala v pohodě, Katce je odnesla někam dozadu a vrátila jí je umyté. Takže minimálně obuv se vyplatí si před cestou dobře umýt. Potom nám ještě zrentgenovali zavazadla, zda tam třeba ještě není něco, co bysme jim mohli zatajit a pustili nás konečně z celního prostoru ven.
Při příletu ani odletu není potřeba platit žádné příletové poplatky. My jsme měli zprávy, že se platí 25 NZD při odletu, ale toto opatření už v roce 2008 neplatilo.
Nový Zéland má vlastní měnu - Novozélandský dolar ($ - NZD). V době našeho pobytu se kurz pohyboval kolem 11 Kč za 1 dolar. České debetní a kreditní karty nám většinou fungovaly v pohodě. Bez problémů bylo placení kreditkou Visa Electron od Raiffeisen a embosovanými kreditkami Mastercard od Citibank a Visa od České Spořitelny. Stejně tak i debetkou Maestro od Citibank se dalo bez problémů vybírat z bankomatů. Jedině u debetek Visa Electron od České Spořitelny se nám občas objevily potíže s funkčností. Kdybysme chtěli, tak téměř nepotřebujeme žádnou hotovost, protože karty brali snad téměř všude a protože není ani problém platit kartami částky ve výši pouhých několika dolarů a nikdo se na člověka nekouká blbě jako u nás. Pro placení kartou je potřeba sledovat označení Eftpos, což je název pro místní kartové terminály. Člověk si jen musí zvyknout, že terminál docela často ovládá zcela sám - od protažení karty, přes výběr způsobu platby (zda se jedná o účet nebo kreditku) po naťukání pinu. Obchodník tak kartu nemusí dostat vůbec do ruky.
Ceny v obchodech nám přišly srovnatelné s cenami v ČR. Příjemně nás překvapilo značně levnější hovězí maso a sushi v supermarketech, takže obojího jsme rádi využívali, když byla příležitost. Nakupovali jsme nejčastěji v obchodech řetězců New World a Fresh Choice, jednou jsme se zastavili i v Pack'N Save, což bych velikostně srovnal asi tak s Makrem, byl asi taky nejlevnější. Zmíněné supermarkety se vyskytují na okraji každého trochu většího města a otevřeno mají od rána do večera 7 dní v týdnu. Jako bonus za nákup člověk společně s účtenkou dostane i slevový kupon na nákup benzínu - nejčastěji 4 centy na litr. Naopak uvnitř měst (zejména v Aucklandu) jsme na žádné supermarkety nenarazili (ani jsme je teda moc extra nehledali). Našli jsme jen malé dražší obchůdky.
Na Novém Zélandě funguje jakési omezení prodeje alkoholu. V supermarketech lze koupit maximálně pivo a víno, v malých potravinových obchodech ani to ne. Pro tvrdý a jiný alkohol je potřeba hledat speciální Liquer Shopy, které se na prodej alkoholu specializují. Není takový problém na ně narazit. Člověk se ale musí připravit na to, že si hodně hlídají hranici 18 let pro prodej alkoholu. Ze zákona jsou obchodníci dokonce povinni kontrolovat doklady osobám, které vypadají pod 25. V Liquer Shopech pak doklad totožnosti musí vytahovat i doprovod kupujícího, ačkoliv tam jen stojí vedle. Jako doklad totožnosti je potřeba se prokazovat pasem, česká občanka ani řidičák nestačí. My jsme si nejčastěji nakupovali docela dobrá novozélandská piva (nejvíc nás asi zaujalo modré Speights a zlaté Export Gold) a vína. Jen bylo potřeba se dobře koukat, abysme vína nevzali australská, protože těch tam bylo opravdu hodně a my jsme se rozhodli na Zélandě vyhledávat zélandské výrobky. Pivo prodávají jen v třetinkových plechovkách a lahvích. Lahle pak mají pro Čechy zvláštní otevírání pomocí šroubovací zátky, tak je lze bez problémů otevírat jen v ruce.
Díky termínu příletu se nám podařilo v některých obchodech narazit na předvánoční slevy, takže to jsme využili pro nákup plynového vařiče a nádobí, což se nám nechtělo s sebou tahat z Čech, a nějakého funkčního prádla, které takto vyšlo i levněji než u nás. Nejvíc jsme toho nakoupili v outdoorovém řetězci Kathmandu (http://www.kathmandu.co.nz/), kde předvánoční slevy dosahovaly i 50%. Po Vánocích pak ceny vrátily na původní úroveň.
Když už zmiňuju vařiče, tak jsme si vařili sami. Většinou nějaké ty instatní polévky, cous-cous a nebo těstoviny obohacené omáčkou nebo konzervou. Nakupovali jsme totiž na několik dní dopředu a v tom teple, co bývalo občas v autě, by nám něco méně trvanlivého nevydrželo. Když jsme ale věděli, že budeme spát v místě s vybavenou kuchyňkou, tak jsme si většinou koupili naložený kus masa a ten si tam osmahli. Pro spestření jsme si pak kupovali již zmíněné sushi.
Většinu svého pobytu jsme strávili ve stanech. Výjimkou byly noci po příletu a před odletem v Aucklandu, Vánoce v Queenstownu, noc ve Wellingtonu a žádná jiná možná varianta v Takace. Nejčastěji jsme využívali síť kempů DoC (Department of Conservation - http://www.doc.govt.nz/ - určitě užitečná stránka se seznamem kempů i treků. Škoda, že jsme to neprostudovali důkladněji před odjezdem). DoC kempy jsou nejlevnější varianta - většinou se jedná o louku s přístřeškem, záchodem a vodou. Voda není nijak ošetřená a je čerpána z blízkého pramene, potoka nebo řeky. Pitná však je. Pokud je jakkoliv závadná, tak je tam cedulka o nutnosti převaření nebo jiného zákroku. V těchto kempech se nenachází žádný personál. Poplatek za přespání se platí v obálce do umístěné schránky a pohybuje se kolem pěti dolarů za osobu. Jednou za čas jsme využili dražší a vybavenější kemp s kuchyňkou a sprchami. Ty vycházely asi na 10 - 15 dolarů. Ty pak pro větší pohodlí nabízely i ubytování v chatkách a to vycházelo tak na 20-25 dolarů na osobu.
Pro dopravu na Zélandě jsme nejdříve využili vnitrostátní let Auckland - Christchurch v ceně něco přes $100, potom jsme se už dopravovali dvěmi osobními auty od Apexu (http://www.apexrentals.co.nz/), kterými jsme najeli téměř 4000 kilometrů. Na Zélandu je autopůjčoven obrovské množství, takže stačí jen zapátrat po netu. Za zmínku ještě možná stojí malé Campervany od Jucy Rentals (http://www.jucy.co.nz/), které při pohledu z venku vypadaly jako naprosto dostačující vozítko pro dvojici. Vybavené bylo malou kuchyňkou a prostorem na spaní, takže člověk ušetří energii na stavění stanu. Zejména v případě méně příznivého počasí. Pokud se někdo na Zéland chystá jen tak ve dvou, tak bych určitě doporučil si minimálně jejich nabídku prohlédnout.
Náš Apex je prý jedna z mála půjčoven, která dovoluje převést auto z jednoho ostrova na druhý (to je ale informace, kterou nevím jistě - každopádně je dobré se na tohle při výběru půjčovny poptat). V opačném případě bysme byli nuceni v Pictonu auto vrátit a vyzvednout si nové ve Wellingtonu. Neumím si teda představit, jak bysme tam všechny věci z auta zabalili. Celkově nás půjčení auta vyšlo na $1416. V ceně jsme už měli i rezervaci a lístky pro tři osoby na trajekt (auto bylo v našem čase 13:15 zadarmo) a příplatek za kompletní pojištění auta s nulovou spoluúčastí.
Pojištění se podle mě na Zélandu vyplatí, protože nejednou člověk narazí na štěrkovou unsealed road, kde auto může dostat pěkně zabrat. My jsme za něj byli nakonec dost rádi, protože jsme při problému s naším autem nemuseli přemýšlet, zda je to naše vina nebo ne. Po několikadenním parkování v horách se nám nějak zatsekla ruční brzda, takže nás musela odvést odtahovka do města. Tam nám ale Apex během chvíle zajistil nové auto a my mohli pokračovat dál.
Obě dvě naše auta byly ojetiny z Japonska (bílý Nissan Bluebird a hnědý Nissan Sunny - druhá skupina měla taky nějakého Nissana v provedení combi). Auta byla vybavená klimatizací a rádiem. My jsme bohužel měli smůlu, že naše rádio bylo na CD, takže jsme nemohli využít kazetku pro převod hudby z Mp3 přehrávačů. Druhá posádka měla v tomto větší štěstí. Já jsem si původně objednal auto s ruční převodovkou, ale díky nucené výměně jsem pak dostal automat. Ten má svoje výhody, jenom si člověk musí dávat pozor, aby si levou nohou omylem nezmáčkl brzdu v domnění, že mačká spojku. Stejně tak je potřeba si zvyknout na přehozené páčky blinkru a stěrače. Dopadlo to tak, že první den jsme si v Christchurch na křižovatkách pěkně vyčistili okna.
Naše auta měla spotřebu asi kolem 8 litru na 100 km. Co se týče benzínu, tak nejčastější cena, na kterou jsme naráželi byla $1.329, takže v přepočtu asi nějakých patnáct korun na litr. U maloměstských benzínek byla ve výši i přes $1.600, ale když si člověk dává pozor na nádrž, tak tam tankovat nemusí, nebo jen minimální množství pro dojetí jinam. Pokud je teda kam - v méně obydlených oblastech Jižního ostrova benzínek moc není.
Další důležitou věcí, na kterou si člověk musí zvyknout je v řízení vlevo, To nakonec ale ani moc problémy nedělalo, jenom jsem se občas zapomněl při vyhýbání na parkovištích a podobně. Rychlostní limity si není třeba pamatovat, protože všude je připomínají značky - 100 km/h mimo město a 50 km/h ve městě. Další rozdílností je chování na křižovatkách. Například při odbočování doleva je potřeba dávat přednost těm, co do té samé ulice zabočují z protisměru - takže pro nás dost nelogicky přes protisměrný pruh. Jednou mi tam takhle někdo vjel, když jsem na toto pravidlo zapomněl. Detailem pak ještě je blikání na kruháčích, kdy se znamení o směru jízdy dává už před vjezdem na křižovatku.
Na Zélandu se nachází docela velké množství nezpevněných štěrkových silnic, tzv. "unsealed roads". Převážně to jsou cesty, co odbočují z hlavních silnic k různým přírodním zajímavostech nebo k začátkům tracků a aby toho nebylo málo, tak to jsou většinou cesty plné zatáček a úzké tak, že se tam dvě auta minou jen těšně. Těsné míjení nebo spíš vyhýbání řidiče také čeká na řadě tzv. "one lane bridges", kdy se široká hlavní silnice zničehonic zúží na most o šířce jednoho pruhu. Stavbu širokých mostů asi považovali za zbytečnou, protože na Jižním ostrově je doprava tak řídká, že jsme na protijedoucí auto museli čekat jen ojediněle.
Na Nový Zéland se jezdí hlavně kvůli přírodě a tu si lze nejlépe vychutnat na tzv. tracks nebo walks, což jsou vyznačené turistické trasy. Zaberou několik desítek minut nebo i několik dní, záleží kterou si člověk vybere. Jejich kompletní seznam se nachází na již jednou zmíněném webu Department of Conservation známému pod zkratkou DOC (http://www.doc.govt.nz/). Není nic snažšího, než si informace o vyhlídnuté túře najít tam.
Mezi ty nejčastěji navštěvované (a taky nejkrásnější) túry patří několikadení tzv. Great Walks. To jsou třeba alpské Routeburn Track, Milford Track nebo Kepler Track, pobřežní Abel Tasman Coastal Track nebo sopečný Tongariro Northern Circuit. Tyto túry se vyznačují tím, že opravdu stojí za to si je během pobytu projít i přesto, že lze očekávat, že tam bude i větší množství lidí než v nějakém zastrčeném koutě. Jelikož jsou však vícedenní, tak není v silách několikatýdenního pobytu je zvládnout všechny. My jsme si dali Routeburn Track, Abel Tasman Coastal Track a pak jednodenní část Tongariro Crossing a výběr to byl opravdu vydařený. Great Walks mají v sezóně ještě jednu zvláštnost. Na normálních túrách se nacházejí chaty a kempy, kam je možné přijít, zaplatit poplatek a spát. Ubytovací místo na Great Walks je potřeba si v sezóně (říjen až duben) v předstihu rezervovat. BuĎ přes web DOC nebo i nejpozději to lze krátce před plánovaným výletem na nejbližší kanceláři DOC, nicméně zde je riziko, že už budou omezená místa rozebrána. Bez rezervace ubytování na chatě nebo kenpovacího místa hrozí nemalá pokuta. Zároveň je pravidlo, že v okruhu 500 m v okolí Great Walks se nesmí spát mimo povolené prostory. Je hodně smutné, že na hřebeni Routeburn Tracku je toto varování uvedeno kromě obvyklé angličtiny i v češtině. V žádném jiném jazyce tam nic takového není.
Při odchodu na několikadenní túru je potřeba si pořádně zabezpečit auto a vzít si všechny cennosti s sebou! Důvodem je, že výchozí parkoviště na túry jsou velmi často odlehlá místa bez možnosti hlídání, takže dochází k vykrádání aut. I nám se to stalo. Měli jsme však aspoň trochu "štěstí" v tom, že si zloději v kufru vyhrabali jenom mobil a mp3 přehrávače a vše ostatní nám nechali uvnitř. Prý se i stane, že někdy ve spěchu vezmou vše, což by mrzelo mnohem víc. Při hlášení na policii jsme pak zjistili, že tu noc jsme nebyli vykradeni sami, ale minimálně čtyři další auta (a to to určitě všichni nehlásili, nebo mohl někdo přijít ještě po nás). Toto se prý děje více na Severním než Jižním ostrově. Nám se to však stalo zrovna na tom Jižním. Na Severním ostrově ve vyhlášené vykrádací oblasti u Tongariro National Parku jsme auto nechali raději na parkovišti ve vesnici a zaplatili si odvoz na začátek tracku.
Sice jsem svoje postřehy a doporučení nezakončil zrovna optimisticky, ale i přesto mohu cestu na Nový Zéland jen doporučit. Není to levný výlet, je to daleko, ale každopádně se to vyplatí. Snažil jsem se sem toho napsat co nejvíc mě napadlo a co by se mohlo dalším cestovatelům hodit, tak doufám, že to třeba někomu někdy k užitku bude. Kdyby se mě kdokoliv chtěl zeptat ohledně jakékoliv nejasnosti, tak se nebojte mi napsat, nebo se můžete podívat na web o Zélandu, na který jsme se při našem plánování taky občas podívali: http://www.novyzeland.euweb.cz/.
Michal
Optimalizováno pro aktuální verze Opery, Firefoxu, Safari a Internet Exploreru.
Valid CSS -
Valid XHTML 1.0 Strict -
©2000-2024, milioi
nikdo
