Blog

Kolem Čech VII. - Východní Krušné hory

Cesta kolem Čech.


2007-10-27 14:00:00
Na cestu Východním Krušnohořím jsme se vydali 15. a 16. září 2007 v počtu tří lidí: já, Nakor a Bořík. Původně jsme měli začínat v Děčíně, ale s ohledem na konec poslední etapy jsme vyrazili z Dolního Žlebu. Celkem jsme ušli asi 65 kilometrů na trase Dolní Žleb - Maxičky - Děčínský Sněžník - Ostrov - Tisá - Petrovice - Krásný Les - Adolfov - Habartice - Komáří hůrka - Cínovec - Moldava.

Tato etapa začala hned jednou malou komplikací. Tedy malou za situace, že jsem si to ještě v noci dokázal ověřit a opravit, větší v případě, že bysme na to přišli až u vlaku. A to sice tu, že Nakor má v počítači stažené jízdní řády vlaků, kde však chybějí výlukové aktualizace, takže jsme měli krásně stanovený sraz na Masarykově nádraží a vlak by zatím odjížděl z Libně a Holešovic. Naštěstí jsme na to přišli a sraz si dali v Holešovicích. Do Dolního Žlebu jsme se dopravili s jedním krátkým přestupem v Děčíně ve dvou. Bořík se k nám díky nevhodným spojům z chaty mohl přidat až na cestě později.

Počasí hned od rána dávalo tušit, že by nás mohl čekat pěkný den a tak jsme plni optimismu z Dolního Žlebu vyrazili podél Labe zpět do Čertovy vody. Zde nás čekalo první stoupání do kopců nad Děčínem, ale nějak to utíkalo bez větší námahy. Jen jsme cestou potkávali spousty lidí, kteří byli úplně obtěžkáni košíky plnými hub. Chvíli před Děčínským Sněžníkem jsme měli sraz s Boříkem, který se za námi vydal po původně plánované trase z Děčína. Těšili jsme se, jak si krásně zastoupáme na Děčínský Sněžník, ale než jsme se nadáli, už jsme stáli na zarostlé plošině, z jejíž skalnatých okrajů byl krásný pohled dolů na Děčín. Sice jsme ještě chvíli váhali, zda už jsme oravdu nahoře, ale brzy jsme narazili i na věž rozhledny. Když jsme však chtěli nahoru, tak jsme si museli zajít do bufetu pro klíč, který jsme však nikomu nesměli půjčit, aby se tam nedostal bez zaplacení. Po rozhledu jsme si řekli, že se podíváme do vedle stojící restaurace, jestli tam nebudou mít něco málo teplého k snědku, ale paní v bufetu nás od toho odrazovala, že pokud nebudeme mluvit plynně německy, tak nás v co nejkratším čase vyhodí. A jelikož nejsem v němčině tak zběhlý, tak jsme to radši ani neriskovali a zůstali v bufetu.

Děčín

U obce Ostrov jsme narazili na další skály. Měli tam také pěknou mapku, co je kde za skálu, ale jaksi pozapomněli přidat puntík s nápisem "zde se nacházíte", takže nám to mnoho neřeklo. Moc jsme se tam nezdržovali a pokračovali do Tisé, kde se podle mapy mělo vyskytovat pěkné skalní město Tiské stěny s asi dvoukilometrovým okruhem. Okruh byl pětikilometrový a dle slov velmi příjemné a povídavé paní na pokladně tak na dvě hodiny. Tím jsme se rozloučili s myšlenkou, že bysme došli do dnešního cíle ještě za světla. Nakonec jsme ve skalách strávili něco přes hodinku a půl, ale každopádně to stálo za to! Sice jsme v jednom místě nedokázali najít pokračování cesty a trošku bloudili, ale vymotali jsme se.

Tiské stěny

Z Tisé jsme pak nasadili vyšší cestovní tempo a po silnici šli do Petrovic, kde jsme se chtěli navečeřet. Byli jsme totiž varováni majitelem penzionu v Krásném Lese o tom, že se v okolí penzionu nenajíme. Kdybych neuměl něco nemecky, tak bysme se nenajedli ani v Petrovicích, protože po českých nápisech a jídelní nabídce se jaksi slehla zem. Ve vybrané restauraci však nakonec česky hovořili a nabídli nám i český jídelní lístek. Ceny byly poněkud vyšší pražský průměr, ale to už člověk v česko-německém pohraničí tak nějak očekává. Mezitím se venku setmělo. Tak jsem vzal do ruky čelovku, abych nás mohl osvítit, když se k nám bude blížit auto. Protože vím jako řidič, že není nic horšího než nesvítící chodci. Naštěstí jsem jí moc používat ani nemusel, protože silnice byla docela klidná. Po mostě jsme překonali novou dálnici do Německa a do hodinky tak byli v Krásném Lese. Na kraji obce jsme potkali jednoho občana s nejistým krokem a zeptali se ho, jestli neví, kde se nachází penzion Filip. Dostalo se nám odpovědi, že penzion je zavřený, ale i tak nám směr ukázal. Penzion naštěstí zavřen nebyl. Svítilo se však jen v jednom okně, kde čekal pan majitel. Ukázal nám naše pokoje, dal klíče a řekl, že kdybysme chtěli ještě ven, tak máme penzion dobře zamknout a odjel pryč.

Na ráno jsme si objednali snídani na osmou hodinu, paní majitelová nám ji připravila v dolní místnosti. Najedli jsme se, rozloučili a vyrazili. Venku byl opět pěkný slunečný den, jen ten teploměr ukazoval nějakých šest stupňů. V předpovědích sice předvídali teploty kolem dvacítky, ale to v nížinách a tady jsme byli někde kolem 700 m. n. m. a místy foukal čerstvý vítr. Při další cestě jsme se shodli, že Krušné hory vlastně vypadají velmi podobně jako Jizerské hory poblíž Jizerky. Jen krapet větší. Rozlehlé pláně, lesy a občas nějaký vystupující kopeček. Jeden z nich, Komáří hůrku, jsme měli na cestě. Tentokrát jsme moc lidí nepotkávali, jen jednu rodinku a traktor. Z Komáří hůrky jsme se při sklenici Kofoly rozhlédli po udržované krajině podkrušnohorské hnědouhelné pánve. Jestli si to už pamatuju správně, tak někde odtud jsme už začali sledovat cyklistické ukazatale na Měděnec. Vzdálenost nějakých 100 km, tak by mě jen zajímalo, pro koho může být takto vzdálený bod relevantním cílem.

Komáří hůrka

Na další cestě jsme potkali dva postarší manžele venčící psa. Z blízka to už nebyl pes ale kočka, tak nás udivilo, co to je za kočku, že se jich takhle drží. Jak jsme prošli kolem, tak nás údiv přešel, protože tentokrát se kočka pustila za námi a to, co jsme si prvně mysleli o oněch manželech, si teď museli myslet lidé v protisměru o nás. Kočka nám po čase zmizela v lese, dlouho jsme však bez doprovodu nešli. U silnice si nás našlo další krušnohorské kotě. Nechtěli jsme však, aby nás sledovalo po silnici, kde jezdí auta, tak Nakor vytáhl část svačiny a zatímco se kotě zaobíralo jídlem, jsme pomalu odešli. Cínovec nás přivítal zašlým kostelem, po kterém následovaly pozůstatky po vietnamských prostorech. Je vidět, že otevřením nové dálnice to tu už poněkud ztratilo na významu. Otevřenou hospodu na oběd jsme našli, obsluha byla poněkud neaktivní, ale najedli jsme se. Na druhém konci Cínovce měli zajímavé golfové hřiště. Kromě trávy, vodních ploch a pískových oblastí mají i speciální golfovou bažinu. Bohužel jsme zrovna neviděli, kdo by zde hrál. Zajímalo nás totiž, jak vypadají speciální golfové holínky do tohoto terénu.

Na protějším kopci jsme si všimli nějakých staveb. Podle toho, že vypadaly poněkud neupraveně, jsme se shodli, že to nejspíš bude někde poblíž našeho cíle Moldavy. O kus dál jsme zaslechli houkání vlaku, tak se naše předpoklady o blížícím se cíli potvrdily, zejména když jsme narazili na železniční trať. Chvilku jsme si počkali a kolem projel náš budoucí vláček. V Moldavě nás zaujala budova nádraží, která měla všechna okna nahrazena plastovými. České dráhy mají pravděpodobně dost peněz na podobné výměny. Kolem nádraží byly jen houfy trpaslíku, proutěných košíků a Vietnamců, tak jsme se uchýlili do nádražní hospůdky na pivko a něco malého k snědku. Vlak na nás stále čekal na nástupišti, tak jsme do něj včas nasedli a vyrazili na dlouhé klesání do Mostecké pánve. Trať vedla mnohými oblouky, mosty a tunely. Jen ty tunely, které byly vystužené železnou konstrukcí, na kterou byly nabity prkna, moc důvěryhodně nepůsobily. Však tam taky ten vlak jel jen desetikilometrovou rychlostí. V Dubí se vlak otočil a v opačném směru pokračoval opět dolů. Cestou jsme měli zase několik pohledů na uhelné lomy. Zaujala nás obec se jménem Hrob. Nevím, jaké to je na otázku "Kde bydlíš?" odpovídat "V Hrobě". Určitě skvělé místo na bydlení.

více fotek je ve fotogalerii: Cesta kolem Čech VII. Východní Krušné hory


Nový komentář:


Napiš číslici šedesát šest:

Bez přihlášení komentujete jako Anonym a musíte zadávat antispamovou číslici.


Celkem komentářů:0



Optimalizováno pro aktuální verze Mozilla Firefox, Netscape Browser, Opera. Internet Explorer se občas může lišit.
Valid CSS - Valid XHTML 1.0 Strict - ©2000-2007, milioi

  • Přihlášení
  • nikdo není přihlášen
  • Jméno:
  • Heslo:
  • ?
  • registrace

  • Vzhled:
  • více